Olympiáda TOM Košice

22. 10. - 25. 10. 2009

Opět po dvou letech se koná Olympiáda TOM, tentokráte na Slovensku v Košicích. Naši slovenští bratři se ale bohužel sami dohodli na datu konání o týden dříve, než máme podzimní prázdniny, takže jsme se museli uvolňovat ze škol a zaměstnání (no školákům to asi moc nevadilo…). A tím pádem nepřijelo z ČR tolik oddílů, jak by mohlo. Předem je třeba obdivovat Tuláky z Bukovan, přijeli až z Karlovarského kraje!

Sraz jsme měli u klubovny ve čtvrtek o půl druhé. Naložili jsme věci, Sněhur mezitím přivezl Máju a Adama a vyrazili jsme. Rosťa to bral přes Pstruží pro Terku, Sněhur přes Havířov pro Martina a všichni jsme se zase sjeli v Třinci u pumpy. Odsud už jsme frčeli přes Žilinu, Ružomberok (pauza u Tesca), Poprad a Prešov až do Košic. Cesta celkem ubíhala, jen asi hodinová kolona před Vendryní, kde se opravovala cesta, nás dost zdržela. Takže před devátou večer jsme po menším bloudění našli školu na Bruselské ulici na sídlišti Ťahanovce, bohužel až na třetí pokus, protože první dvě příjezdové cesty byly buď slepé anebo rozkopané a tak až ta třetí (nikoliv z ulice Bruselské) byla správná. Zaprezentovali jsme se, vyložili věci (zaparkovali jsme zatím na volném place před školou, protože sídliště bylo plné) a rozbalili ležení ve třídě VIII. C. Hned vedle nás spali další tomíci - z jedné strany Divočáci z Frýdlantu a z druhé strany Pirát a delegace. Škola byla velká a chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali. Po stavební stránce trošku pro nás nezvyklá, ale zato byla všude moc pěkná výzdoba. Zahajovací ceremoniál v jídelně i s kulturním programem jsme tedy nestihli, ale proslýchalo se, že díky špatné aparatuře nebylo nic moc slyšet. Večer se konala ještě porada vedoucích ve štábu, kde nás přivítali vedoucí pořádajících košických oddílů TOM Krtko a TOM Salamander, vysvětlili nám mnohé skutečnosti a taky jsme obdrželi tašky s mapami, upomínkovými předměty a visačky na krk, které zároveň účelně sloužily i jako stravenky do jídelny. Jeden z organizátorů po chvíli přiběhl, že venku nějací kluci hrají fotbal a místní na ně chtějí volat policajty… Tak se pár vedoucích zvedlo a šli se podívat, co že to jsou za děti. No a hádejte, kdo to byl? Přece naši hraví hoši, ale kdo za to může, že tělocvična nebyla otevřená a místní mají problém, že někdo chce venku sportovat… že bychom si raději měli píchat? Před půlnocí jsme zalehli, jen Vedení ještě dole dělalo nástěnky našeho oddílu. Organizátoři nějakou dobu pro nás nepochopitelně řešili, zda je tam vůbec můžeme mít (nevíme, proč by to mělo dole na chodbě u oken někomu zavázet, navíc to tam bylo plánováno), ale nakonec před naší megaprezentací rezignovali. Na druhý den si svoje nástěnky přinesli i ostatní zúčastnění, protože vystavené před třídami v patře by neměly moc význam - a některé plakáty byly zajímavě udělané (až na „ulítlé" fotečky se staršími členy s cígama v ruce, to my bychom si na prezentační plakát určitě nedali…). Jiný kraj, jiný mrav.

V pátek kolem sedmé ráno nás vzbudilo příšerné vrzání všech možných okolních dveří a bubnující déšť za okny. Zašli jsme do jídelny na snídani - ten malý kopeček neurčité pomazánky vystačil na namazání jednoho chleba ze dvou přidělených, k tomu kousek zeleniny, pláteček sýra a sladká voda (čaj)… No pro větší kluky nic moc… Vedoucí pořádajícího oddílu Eva nám domluvila prohlídku výbojů v Technickém muzeu, takže po deváté hodině jsme vyrazili busem do centra na Hlavní třídu. Sympatický průvodce se nám snažil vysvětlit princip různých fyzikálních výbojů a hlavně nám vše názorně předvedl. Pěkná pastva pro oči a někteří si to vyzkoušeli i na sobě, třeba Wíťa vstávající vlasy nebo Mája Faradayovu klec. Na závěr jsme viděli ještě dokumenty šílenců v drátěných oblecích, jak si hrají s vysokým napětím a taky film o Teslovi. Pak jsme si individuálně prohlédli muzeum, zajímavé byly třeba historické telefony a psací stroje a další elektrotechnické a spotřební přístroje. Po poledni si každý zašel na nějaký obídek a v jednu hodinu jsme se znovu sešli před muzeem. Pro Máju a Adama si přišla jejich teta, která v Košicích bydlí a my ostatní jsme prošli historické centrum (vše velmi pěkně opravené) a menší Muzeum voskových figurín v Urbanovej veži. Byly to postavy převážně z historie Košic a okolí. Vyfotili jsme se před věží u velkého zvonu. Přestalo pršet, sláva. Autobusem jsme se vrátili do školy, protože se měly od 15 hod začít hrát turnaje ve volejbale, fotbale a stolním tenise. Jenže nedělo se vůbec nic. Kolovala fáma, že rozhodčí nemůžou najít píšťalku, anebo že jsme přece v jiném časovém pásmu…Marně jsme sháněli nějaké informace a až o půl páté se konečně něco začalo dít. Fotbal z venku se přesunul do tělocvičny a začal se hrát vyřazovací turnaj. Princip nám sice nebyl úplně jasný, ale náš tým (Rosťa, Kraken, Šimon, Kraťas, Martin a Terka - v každém družstvu musela být minimálně jedna holka) v zápasech 2x5 minut nejprve porazili domácí košické tomíky 2:0, v semifinále Divočáky 1:0 a nakonec ve finále i Brontosaury Trebišov 1:0. Pěkný výsledek, který jsme ani sami nečekali a navíc bez jediné obdržené branky. I když se Šimonovi do brány moc nechtělo, tak byl vzadu naše velká jistota. Rosťa s Mickou si mezitím sháněli sami soupeře na mix ve stolním tenise smíšených dvojic (protože nikdo nic nevyhlašoval…) a rovněž se jim podařilo ve všech třech zápasech zvítězit. V prvních dvou zcela jasně, v tom třetím v nejlepším utkání s domácími košickými nejprve první set prohráli, ale pak se vzchopili a vyhráli 2:1 na sety. Trošku si i navzájem zanadávali, no rodina… Škoda, že jsme nedopatřením nenahlásili kluky do druhého turnaje, špatně jsme si to v propozicích vyložili - a kluci by měli určitě šanci. Během turnajů jsme se stihli navečeřet (brambory, kuřecí maso a polévka). Volejbal se ale odložil na další den, protože už bylo dost hodin a nastal čas na večerní hru v ulicích města. Eva už byla díky organizaci tak vykřičená, že nebyla schopna ve vestibulu přeřvat hromady tomíků, ale nějak se pravidla nakonec vyhlásila. Oddíly měly za úkol vytvořit šestičlenná družstva s doprovodem vedoucího staršího 18 let. Tak jsme se rozdělili na dvě poloviny (Čmoudík A - Martin, Micka, Kraken, Kraťas, Terka a Šimon (+ stínující Rosťa), Čmoudík B - Týna, Zuzka, Meloun, Peťánek, Wíťa a Lea (+ Kari). Vše kamerou doprovázel Sněhur a z povzdálí sledovali Šrámka a Pirát. Nejprve družstva hledala po škole kousky zprávy a po vyluštění si vyzvedla první úkol ve třídě u Salamandrů. Pak jsme se přemístili autobusem do centra a postupně dešifrovali další úkoly a nalézali zprávy. Zprávy byly zajímavě zašifrovány a psány v různých jinotajích, takže to nebylo úplně jednoduché a některé oddíly soutěž nezvládly a nedokončily. Vše končilo na hlavním náměstí (Hlavní třídě) u pomníku s „anjelom", kde šifru jako první vyluštila naše družstva (za pomoci Kariho) a vyzvedli jsme si sladký poklad u pořadatelů, kteří měli kufr s dobrotami kousek od posledního stanoviště v parku. Je třeba pochválit všechny, protože stejně jako na táboře se mezi jednotlivými stanovišti sprintovalo, žádná flákárna. Pak Rosťa všem koupil jako odměnu za vítězství v cukrárně zmrzlinu, část Vedení si dala pivko a přemístili jsme se zpět do školy. Tam jsme se postupně osprchovali a kolem půlnoci se dostali do spacáků. Sněhur ještě stihnul namazat všechny dveře silikonovým olejem WD 40 doneseným z auta, to božské ticho při otvírání… Auta jsme museli během dne na žádost pořadatelů přeparkovat na sídliště, prý abychom před školou moc „nevyčnívali". Opak byl pravdou. Šrámce někdo na Renaultu Mégane rozbil zadní světlo (a nebylo to autem) a Karimu někdo na Ducato házel vajíčka a za stěračem jsme měli nějaký přihlouplý lístek, přestože jsme parkovali stejně jako ostatní na parkovišti….. Kolik bude stát celé zadní světlo, to ještě nevím…

Sobota už byla bez deště, ale pod mrakem. Vzbudila nás Mája s Adamem, kteří ráno dorazili od tety a po chudé snídani (stejně jako předchozí den) jsme vyrazili auty pár desítek kilometrů za Košice kolem VSŽ (U.S.Steel) do Jasovských jeskyní. Značení cesty nebylo nic moc (v posledním městečku chyběla na křižovatce ta nejdůležitější odbočka na vedlejší silnici směr Jasov…) a slovenské dálnice či silnice pro motorová vozidla nás dost pobavily (několik přechodů pro chodce, snížení rychlosti na 50 km/hod, to u nás teda nemáme…). Zato jeskyně byly krásné, bohatá krápníková výzdoba, spící netopýři a medvědí kosti, jen za foto chtěli 7 euro, což nás pobavilo, to se nám zdálo opravdu hodně… Pak jsme přejeli kousek vedle do Zádielské doliny a prošli se přes hodinu mezi krásnými skalami k chatě na konci údolí. Tam nás dostali, protože čepovali Ostravar! Jinak výčepní byl dost brzda a fronta rostla a rostla. Výstup na vyhlídku a pokračování náhorní planinou zpět jsme z časových důvodů zamítli a vydali se zpět k autům. Následoval rychlý přejezd zpět do školy, abychom stihli avízovaný turnaj ve volejbale, na který se hodně družstev těšilo. Jenže ten se bohužel zrušil - to nám nikdo neřekl ani nenapsal sms - a my zbytečně tvrdli přes 2 hodiny ve třídě, zatímco jsme mohli s ostatními pokračovat v túře ve Slovenském krasu... No aspoň jsme si odpočinuli a kluci zahráli karty. V pět hodin jsme si dali večeři - těstovinovo-fazolovou polévku a těstoviny s masem, sice měkké a solidně vypadající, ovšem vše celkem bez chuti, jak se sluší na školní jídelnu (šéfkuchař nemá žádné chuťové buňky, příště si vezmeme alespoň vlastní magi). Pak jsme si párkrát zkusili jednu starší píseň skupiny MODUS a Miro Žbirky - „Láska nám dvom všetko odpustí", se kterou jsme měli vystoupit na galavečeru. Avízovaná generálka na galavečer se nekonala, aparatura se začala v tělocvičně skládat až těsně před začátkem programu. Kolem sedmi jsme se přemístili do tělocvičny, kde začala přehlídka všech zúčastněných oddílů. Většina oddílů měla připravenou prezentaci (nad tou naší strávil Rosťa pár bezesných nocí…) a nějaké další vystoupení - tance, písně, divadlo. Vše bylo celkem zajímavé, i když to trvalo dost dlouho a výbojková svítidla v tělocvičně nejsou určena pro časté zhasínání a rožínání. Ale komentátor programu to zvládnul celkem v pohodě. Šéfkou jsme byli zkritizováni, že naše prezentace je příliš dlouhá o pár minut (ale zase ostatním ukázala, co všechno se dá u tomíků dělat - zatímco někteří ostatní spíše fotili ksichty a postavy o oddílové činnosti vůbec nic neříkající). No, a že některé oddíly měly i tři taneční programy a místní folklórní soubor toho taky měl dost (ale byli skvělí!), to už pořadatelům asi nevadilo… Jako jediní jsme zazpívali s kytarou, ale výborní byli třeba i zpěváci - tomíci oddílu Sivec Koš. Belá. Byly vyhlášeny rovněž výsledky turnajů a fotosoutěže, kterou jsme bohužel nestihli obsadit, naši převzali diplomy, poháry a ceny za 1. místo ve fotbale a stolním tenisu mix. Rovněž naše píseň zpívaná slovensky měla slušný ohlas. Po ukončení galavečera následovala volná zábava. Někteří si konečně zahráli volejbal v tělocvičně, holky si zatancovaly a kluci pokračovali v hraní karet… Jen nahnat všechny do spacáků byla fuška.

Naštěstí se v noci měnil čas na zimní, tak jsme měli hodinu spánku k dobru. Ráno v sedm nás opět vzbudili Adam s Májou, kteří si přišli sbalit věci. Do třetice snídaně - hádejte jaká! - s hrudkou pomazánky (ách ta fantazie), ale aspoň dobrý řízek na cestu. Sbalili jsme věci, uklidili třídu, posbírali nástěnky ve vestibulu, rozloučili se s pořadateli a vyrazili směr ZOO Košice. ZOO tedy nebylo přímo ve městě, ale ve vedlejší vesnici, kam nás Rosťa zase intuitivně dovedl, protože značení na některých důležitých křižovatkách chybělo. Jenže otevřeno bylo až od 10 hodin a museli jsme skoro hodinu počkat, přestože ve škole na prospektu bylo psáno od 9 hod. Otevřená nebyla ani vedlejší bobová dráha, přestože měla být podle některých cedulí v provozu také už od 9 hod. ZOO je sice rozlohou poměrně veliká, ale zvířat jsme až tak moc neviděli. Vstupné bylo mírné a také fotografování a filmování bylo za pár desítek centů (oproti jeskyním). Hitem se tak stali tučňáci, medvědi, tuleni a místní mazlivá kočka. Vynahradily to ovšem okolní krásně zbarvené listnaté lesy a konečně sluníčko. Po občerstvení v bufetu jsme skončili na bobové dráze a dobře si zajezdili v korytu. Všichni byli nadšení. Pak už jsme nasedli do aut a vydali se na zpáteční cestu se zastávkou v Ružomberku a Žilině. Spišský hrad jsme tentokráte viděli za dne - ale protože jsme tam nedávno byli po cestě ze Slovenského Ráje, tak jsme nezastavovali. Až Zdeněk z Popradu nám později vysvětlil, proč asi je na krásném novém dálničním úseku u Popradu pouze 80 km/hod. Pravděpodobně se to změní po otevření dálničního tunelu a kolaudaci celého úseku v prosinci. Auty jsme všechny rozvezli kolem sedmé hodiny až domů, (jedno auto přes Pstruží, jedno přes Havířov), Rosťa s Karim jeli ještě vybalovat do Proskovic. Jinak situace na cestách na Slovensku je ještě horší než u nás v ČR, byť se mi někdy zdá, že horší už to být nemůže. Může. Rychlost jsme dodržovali asi jenom my, předjíždění přes dvě plné čáry je zde normální i v nepřehledných zatáčkách a čím větší a dražší auto, tím větší kokot v něm obvykle sedí. Blinkry se používají opravdu jenom občas.

Byla to zdařilá akce a uvidíme, ve kterém městě se bude za dva roky konat u nás. Pořadatelé se snažili a ve většině byli velice příjemní, byť se vše nepodařilo podle plánu. V Košicích asi fungují slušné a celkem početné tomácké oddíly. I když cca 25 oddílů jako my v Ostravě asi nemají, to je jasná věc. Košice a zajímavé okolí jsme za těch pár dnů celé prohlédnout nestihli /pořadatelé toho měli nachystáno mnohem více/, takže je to pro nás i námět do budoucna se zde vrátit.

Šrámka + RR