Slovensko - Tatry, Revúca, Belá…

Borová Sihoť 3.-6.6.2010

Ve čtvrtek ráno vyrážíme od klubovny (dodávku máme naloženou už od středy) a po cestě v Havířově přibíráme Martina. Se zastávkou v Žilině (tradiční Tesco) dorážíme v pohodě do prázdného, ale celkem pěkného campu Borová Sihoť u Liptovského Hrádku. Přestože řeky po cestě vypadají v pohodě, KADAO odložilo odjezd o den a tak po rozbalení stanů se dělíme. Mládežníkům se tradičně nechce do hor a tak zůstávají a hrají fotbal a Bang (Kraken, Šimon, Martin, Jéňa). Ostatní (Šakal, Komár, Rosťa) pokračujeme po dálnici na Poprad a po jedné odpolední se setkáváme ve Smokovci u hotelu Grand se Zdeňou. U pozemní lanovky na Hrebienok si chceme koupit kombi lístek, že bychom dolů jeli na koloběžkách. Ale ty končí už v pět, což nestihneme, škoda, lanovka jezdí do šesti... Šlapeme tedy v pošmourném počasí kolem vodopádů Studeného potoka k Zamkovského chatě (1475 m.n.m.). Ta byla postavena v letech 1942-43 Štefanem Zamkovským v Malé Studené dolině těsně pod hranicí lesa a je dobře přístupná i z magistrály. Chata je zásobována horskými nosiči a zdrojem energie je malá vodní elektrárna postavená na Malém Studeném potoku. Její funkčnost je závislá na stavu vody… Dále šlapeme Malou Studenou dolinou až k Téryho chatě (2.015 m.n.m.), nejvýše položené chatě v Tatrách s celoročním provozem. Dlouho, až do roku 1933, byla nejvýše položenou turistickou chatou v Tatrách, ale pak ji překonala Chata pod Rysmi, která ovšem nenabízí celoroční provoz. Chatu projektoval architekt Gedeon Majunke a jeho koncepci si chata zachovala i po rozsáhlých rekonstrukcích v 70. a 80. letech minulého století. Jméno chata nese po doktoru Edmundu Térym, který turistiku propagoval nejen v oblasti Štiavnických vrchů, kde působil, ale hlavně ve Vysokých Tatrách. Mezi chataři se vystřídali např. Štefan Zamkovský nebo Belo Kapolka. Dnes je chatařem Miro Jílek. Po cestě potkáváme turisty v pláštěnkách a taky nosiče proviantu, asi měli nějaký trénink. Nahoře chvílemi ztrácíme na šutrech zelenou značku a tak skáčeme nahoru dolů. A nechybí sněhová pole, kluzká samozřejmě. V Téryho chatě si dáváme pivko a honem dolů, venku jsou 3 stupně. Klouže to, nejenom sníh, ale i mokré šutry. Každý si čapnul na zadeček… Lanovka z Hrebienku v 17:30 nám odjíždí velice těsně, vchody jsou nepochopitelně zavřené a tak půl hodiny čekáme. V bufetu je dražší polévka než na Téryho chatě… V campu vyzvedáváme kluky a popojíždíme za Liptovský Mikuláš do aquaparku Tatralandia. Další překvapení, na webu sice mají napsánu akci 1+1 (jeden za 15 a druhý za 1 EUR, takže za 8 EUR /osoba na 3 hodiny), ale pokladní bez dalšího vysvětlení říká, že zrovna 3.-6.6. akce nefunguje. Hm hm, takže se vrháme na nejdražší necelé dvě hodiny trvající koupání v našem životě. Užíváme si to intenzívně, tobogány pro jednotlivce i dvojice na nafukovacích kolech, perličky, vodní volejbálek přes síť… V noci začíná prudce lít a leje a leje a klidné řeky se opět rozvodňují. Doráží Brno (Martin s Čárou), papáme, pijeme, hraje se Bang…

V pátek před obědem doráží KADAO - asi dvacet lidiček. Tom intenzívně sleduje weby (v restauraci je počítač, jenom škoda, že jim nefungují dvě slíbené wifiny) a několik lodí vyráží odpoledne na Revúci pod Ružomberok, ta vypadá kupodivu nerozvodněná. My donutíme zbytek našich a vyrážíme auty na Štrbské Pleso a dále Mlynickou dolinou ke krásnému třicetimetrovému vodopádu Skok. Prší a žlutá turistická stezka se změnila v jeden velký potok s velkými kalužemi, které musíme přeskákat. Když přicházíme pod vodopád, tak někteří jsou již vykoupáni v krásné čisté a ledové vodě - Martin, snad i Šimon… Naše oblíbená koliba pod skokanskými můstky byla zavřená, i přesto nám děkovala za to, že jsme ji chtěli navštívit. A tak jsme jeli zpět a udělali ještě nákup v Tescu. Za pomocí kluků jsme uvařili polévku minestrone a v novém velkém kotli nad ohněm vepřový gulášek. Zatímco naši mládežníci opět po fotbálku hráli v kuchyňce Bang, ostatní se sešli u ohně a hrálo se a zpívalo snad až do tří do rána. A s Tomem (a taky s Alicí na housle a dalšími) se hrálo moc dobře, má velký hudební záběr. Rosťa se samozřejmě přidal s kytarou a garmoškou.

V sobotu skáčeme do aut a vyrážíme na Revúci. Říčka je čistá a pěkná, jedeme z Liptovské Revúce přes Liptovskou Osadu skoro až k Vlkolínci, cca 20 km, je to tak WW II-WWI, takže v pohodě, jezy v pohodě sjíždíme, slunce svítí, opalujeme se, spalujeme, koupeme. Sem tam samozřejmě větve či klády po povodních, ale dáváme si pozor. Na konci je příjemná hospůdka. Po stáhnutí aut a sbalení se vracíme do campu, po jídle hrajeme fotbálek s mládežníky s KADAA, ale mícháme se (10:6). Večer KADAO opět hraje a zpívá…

V neděli konečně klesají řeky v okolí a tak jedeme k Podbanskému (Kokavský most?) a čeká nás trošku adrenalin, říčka Belá. Ta si po povodních udělala místy i nové korýtka, obešla splavy… Ale je čistá a teče svěže. Téměř všechny posádky se přes den vykoupou, některé už při nasedání, některé později. Ale je horko, takže koupele jsou vesměs příjemné, pouze dva šrámy na ksichtících dokazují, že větví a vrbiček je dost. Opět jsme sjeli cca 20 km se zastávkou u nově postavených srubů u skanzenu Pribylina (Muzeum Liptovskej dediny). Slunce svítí a za zády máme kýčovité obrázky se zasněženým Kriváněm a Tatrami. Jedeme po dvojicích v našich pěti nových Riích, všichni máme přilby, vesty, pouze jsme museli dopůjčit u Tajmena ve Vsetíně několik neoprénů. Šakal+Martin B., Kraken + Jéňa, Martin + Šimon, Rosťa + Čára, Komár + Zdeňa. Každá dvojice ví, co má do příští vodácké výpravy zlepšit…

V kempu balíme, slunce svítí, všechno máme suché. Brno spěchá do Vsetína a pro děti. My v klidu balíme, loučíme se a po sjezdu z dálnice jedeme v dlouhé pomalé koloně do Žiliny na tradiční přestávku. Doma se rozvážíme a vykládáme až kolem osmé a deváté večerní.

No, na to počasí a povodně to dopadlo ještě dobře, byť jsme byli jenom dva dny na řekách a dva dny v Tatrách. Lehčí- ale nádherné - řeky typu Dunajec v Pieninách si tedy necháme na příště, že? Pochvala tedy všem za účast a KADAU za příjemnou společnost, jako vždy. RR.