Podunajská cyklostezka Rakousko

5.-8.5.2007

Už dlouho jsme slyšeli a četli o krásách na cyklostezkách kolem Dunaje. A tak se Šišci a Kašovští dohodli a vyrazili. Né že by se v oddíle nenašlo více nadšených cyklistů, ale spali jsme v penziónu a pro většinu členů by to byla určitě finančně nedostupná záležitost. Takže pro zbytek oddílu třeba někdy v kempech.

Vyrazili jsme v sobotu brzy ráno s koly na střeše či na zádi auta a potkali se v Brně u Tesca. Po dokoupení zásob jsme přejeli hranice u Znojma a zkratkami (mimo Vídeň) jsme dorazili kolem Dunaje do města YBBS, kde jsme se mylně domnívali, že budeme mít ubytování. Ale informace nás vyvedly z omylu a tak jsme po dálnici pokračovali až do 50 km vzdáleného města ENNS, kde jsme kousek od hlavního náměstí s věží našli náš pěkný penziónek. Po ubytování a vyměnění dětské postýlky za normální postel pro Micku jsme vyrazili do města. Vylezli jsme na impozantní renesanční věž ze 16. století a prohlédli jsme město a okolí. Taky jsme mrkli na místní zámeček a zatímco mladší (Klára, Terka, Micule a Marťas) šli na pokoje, starší (Jarka, Vláďa, Rosťa a Šrámka) neváhali nalézt avízovaný vinný festival a zaplatit 2 eura za vstup. Byla tam spousta ochutnávek a taky jsme spoustu lahví výborného vína nakoupili (přímo od vinařů). Zatímco Kašovští asi 5 lahví, tak Láďa nesl celou krabici na doplnění své vinotéky. Vypadali jsme jako hojně utrácející ruští turisté...

Nedělní počasí nevypadalo nijak oslnivě, většinu dne slintalo či pršelo. Vyjeli jsme za město k Dunaji a díky převozníkovi jsme se dostali na druhý břeh do neblaze proslulého městečka Mauthausen. Trefili jsme se ten den do celosvětové tryzny, na parkovištích byly desítky a desítky autobusů a návštěvníků. (Loni jsme zase na Železném Tomíkovi trefili tryznu v Terezíně...). Delegace mnohých zemí (včetně české) pokládaly věnce ke svým pomníkům a památníkům. Poté se všichni účastnili průvodu po nádvoří koncentračního tábora. Opravdu velké delegace - stovky lidí - měli Poláci, Italové, Rusové... Taky Čechů zde bylo několik autobusů. Zvláštní je, že jsme nepotkali ani jediného Slováka, ani slovenskou delegaci... Když slyším o obhajobě vraha Tisa ve slovenských médiích, tak se vlastně ani nedivím. Byli zde Izraelci, Mongolové, Číňané, Korejci, Kanaďané atd atd. Ale sousední Slováci asi nikoliv. Ale velký památník máme společný, česko-slovenský. Nejdříve jsme si prošli smutné expozice a viděli i mnoho pamětních desek na zde umučené Čechy. Např. Karla Hašlera, ministra Moravce a další. V průvodu byly ale i různé extrémistické, krajně levicové či pravicové skupiny s vlajkami a křikem různých hesel. Sovětské vlajky se srpem a kladivem, pionýři, komunisté, vlajky Che Guevary, váleční veteráni atd. Rosťa se ještě zašel podívat do Lomu smrti a po svačině jsme po poledni vyjeli dolů k Dunaji a dále směrem na Linec. Před Lincem nás v jinak krásné krajině přivítaly chemické továrny (zdatně konkurovaly smradem a čmoudem těm našim v Ostravě) a taky celkem prudký déšť. Kolem nové radnice (Neues Rathaus) jsme se přes most dostali na centrální náměstí Hauptplatz, kde byly otevřené informace. Odtud jsme se přesunuli do nedalekého Ars Elektronica Center, který podle průvodce sliboval originální muzeum virtuálního světa, které díky moderním technologiím demonstruje nejnovější triky výpočetní techniky a simulace cesty v čase a prostoru ve virtuální realitě. Nebylo to špatné, ale čekali jsme trochu více. Možná, že kdyby jsme více rozuměli... Klára si nicméně zalétala na simulátoru nad Lincem. Poté jsme se na náměstí rozdělili. Šišci vyrazili někam na jídlo a Kašovští za kulturou, nejdříve do kopce a po schodech na zámek. Do sbírek už jsme ale nešli, protože se za chvíli zavíralo, byť klenoty a další věci lákaly... A tak jsme po prohlídce pěkných zahrad zase sjeli do města k největší katedrále v Rakousku, k nádhernému Neuer Domu. Dovnitř se údajně vejde až dvacet tisíc věřících. Při stavbě na přelomu 19. a 20. století dostali stavitelé podmínku, že nesmí být vyšší než vídeňský Stephansdom, a tak je zde o tři metry nižší věž... Uvnitř zrovna kázal černošský kazatel, bylo to takové spontánní, nicméně pořád se opakovaly kýčovité výkřiky typu „Bůh je velký", „Ježíš Vás miluje" a podobné nalévačky do palice.

Když se trošku uklidnil slejvák, vyrazili jsme na druhý břeh, kde jsme už odpoledne míjeli velký Urfahrský jarmark s početnými atrakcemi a stánky. Tady jsme se všichni sešli a Rosťa s holkami vyrazil na atrakce, které u nás člověk moc nevidí a které jsou jenom pro otrlé... Na závěr se ještě Terka a Micka zatočily na obrovském kyvadle, opravdu největší adrenalin v celém velkém jarmarku ! Rosťa s Mickou se šli najíst a ostatní už vyrazili na kolech směrem zpět. Jelo to mnohem rychleji, protože už nepršelo a jelo se s proudem a mírným větrem v zádech. Terka stihla píchnout duši. Do penziónu jsme se dostali v pohodě, ten den jsme ujeli něco kolem 70 km. Večer jsme si užívali dobrých sýrů, salámů, zeleniny a vína.

V pondělí ráno vyjel RR s Marťasovým novým Authorem do servisu, který si našel podle průvodců večer předem, protože nám v Max Cursoru dali šmejďácký řetěz, který byl zdeformovaný a přeskakoval doblba na přehazovačce tam a zpět. Celá ta sranda stála včetně nového řetězu a seřízení necelých 30 EUR ! Ale byla hotova rychle a s úsměvem. A tak jsme mohli zase po bohaté snídani (byla v ceně) vyrazit opět směr přívoz. Tentokráte byl pracovní den a tak nám čilí pracovníci na několika místech rozkopali cesty, ale zvládli jsme to. Po druhé straně Dunaje jsme pokračovali z Mauthausenu přes Au, dětské hřiště u campu a Naarn až do Mitterkirchen, kde jsme navštívili Keltské muzeum v přírodě (Freilichtmuseum). Velice pěkně udělané, navíc jsme u pokladny dostali česky tištěného průvodce. Hned v sousedství jsme se občerstvili vším možným včetně pivečka a polévek. Podávaly se i keltské speciality. Těžce se nám z toho krásného místa odjíždělo pryč. Další zastávku jsme udělali v městečku Grein. Rosťa nejdříve vyjel i na kopec se zámkem, ale ten měl v pondělí zavírací den včetně muzea lodí a člunů, a tak jsme vyrazili na náměstí, kde jsme navštívili nejstarší rakouské dodnes funkční dřevěné divadlo Stadttheater Grein und Sonderausstellung. Pěkné, a navíc opět byly všechny cedule přeloženy i do češtiny. To už se blížila čtvrtá odpolední a tak jsme se rozdělili. Rosťa s Marťasem uznali, že jedeme pomalu a že zvládnou více kilometrů a tak po stejném břehu vyrazili kolem St. Nikola do Persenbeug a Ybbs, kde se občerstvili v informačním středisku co jsme našli po cestě první den. Na projetém břehu byla spousta krásných domů a chatiček, pastva na oči pro všechny stavitele... Z Ybbsu poté jeli zpět - ještě dalších cca 65 km do Enns - kde dojeli po osmé večerní. Ke ztížení cesty ovšem přispěl dost silný protivítr a sem tam přeháňky, které snížily průměrnou rychlost z 30km za hodinu dost níže... Ale zvládli to a po cestě viděli hrát i fotbal či curling na venkovním hřišti. A taky mši u kapličky přímo na cestě a krásnou kočku. Ostatní použili v Grein převoz na druhou stranu a s proudem dojeli do Ybbs (po cestě se setkali s již navracejícími se kluky), odkud se do Enns dostali zpět vlakem i s koly. V Rakousku to není problém ani vlaky IC, průvodčí jsou usměvaví... No a večer obvyklá „zdravá" strava a odpočinek (Šišci ve vaně). Někteří odpadli velice brzy, přece jenom dvoudenní námaha byla znát. RR s Marťasem ušlapali cca 208 km, ostatní asi o 65 km méně.

Ráno v úterý jsme se po obvyklé snídani sbalili a Šišci spěchali domů, protože Láďa měl moc práce. Kašovští vyrazili na opačnou stranu a to do světoznámého kláštera St. Florian. Nejdříve bylo málo zájemců, ale poté se po dešti začali vynořovat a tak jsme prohlídku nakonec absolvovali. A našel se i tištěný český průvodce. Krásný byl například Mramorový sál, Císařovy komnaty, knihovna se 140.000 svazky, Orlí studna či Klášterní kostel s hrobkami. Částečně po dálnici a v dešti jsme se ještě přesunuli do Melku, do dalšího významného kláštera. A opět nás čekala Knihovna, Mramorový sál, krucifixy až z roku 1200, Klášterní kostel či Nádvoří prelátů. Zajímavé je, že dodnes působí v areálu velké gymnázium a my jsme mohli nahlédnout i do tříd a kabinetů. A taky do krásného okolí a zahrad, opravdu nádhera. Průvodce jsme si opět mohli pořídit v češtině. Ale to už se chýlilo k pozdnímu odpoledni a kultury jsme měli tak akorát a vyrazili jsme na Brno a domů do Proskovic vyložit kola a domů. Za hranicemi jako mávnutím proutku zmizely krásné silnice, cyklostezky a krásné upravené domy často bez plotů. Zato se objevili kýčovití trpaslíci a bordely...

Podunajská stezka je opravdu cyklistický ráj, málo kopců, pěkné cesty, luxusní odpočívadla, v každé vesnici a městečku kulturní vyžití, hospůdek, penziónů, kempů... Jednou by to chtělo projet z Pasova přes Linec a Vídeň až do Bratislavy... Koneckonců, potkávali jsme hodně Čechů, dokonce i v našem penziónu ! Rosťa RR.