Sašův příběh… (…? - 20.8.2012)

Už ani nevím, kdy jsme zjistili, že pod klubovnou máme nového člena. Ani nezjistíme, zda se narodil v přírodě, nebo ho někdo „vyhodil" z domova. Noví členové si to již nepamatují, ale naše staré UNIMO buňky stály na betonových pilotech a prostor pod klubovnami byl z velké části „dutý". Zezadu od plotu byl otvor - no a v něm bydlel kocourek. Samozřejmě, takového člena jsme museli přikrmovat, takže se v klubovně objevily misky, žrádlo, kleštičky na klíšťata… Po čase nás vždy čekal a na zavolání přišel, kdo by nechtěl Whiskas nebo Kitekat, že? Ovšem náš kocourek měl něco s okem… Zkrátka jsme zjistili, že na jedno oko nevidí, těžko říct, zda to byla nějaká vrozená vada nebo památka po nějakém kocouřím boji nebo nějakém opilci na sídlišti. Chtěli jsme mu pomoci a tak jsme vyhledali kočičího očaře (MVDr. Staňa v Komenského sadech) a zkoušeli jsme všechno možné. Ale pomoci asi nebylo. Tak jsme se smířili s tím, že se staráme o hendikepovaného kota. Nebylo vždy jednoduché Sašu vylákat do přenosky a autem ho odvézt k veterináři, vždy lítostivě mňoukal a jako by to tušil, nechtěl z pod klubovny vylézt ani na ty největší dobroty nebo kočičí mléko… U veterináře jsme narazili na problém. Jaké má jméno? No jméno mít musí, do databáze se musí něco napsat! Pohled do kalendáře ukázal, že svátek má Alexandr - a tak máme kocourka Sašu. Také jsme zjistili, že je již kastrovaný, tudíž buď už u někoho bydlel anebo ho Městská policie při akci odchytila a po zákroku zase vypustila na sídlišti. A tak Saša žil a vycházel na výpravy ze svého brlohu (což se dalo zjistit čas od času podle špinavých rezatých zad, když se v noci procházel pod auty). Taky občas zabrousil ze zvědavosti dovnitř do klubovny, ale jako obezřetný kot ze sídliště si vždy hlídal pootevřené dveře, aby mohl utéct. Jenže rekonstrukce našich kluboven se blížila a bourání bylo tady. Oslovili jsme tedy naše členstvo a rodiče a skauty, zda si ho na nějakou přechodnou domu nevezme k sobě, že mu žrádlo a stelivo budeme kupovat. My máme totiž doma už tři kocouří nalezence a v práci dva psy (jeden je také z útulku…). Dalo se to čekat, nepřihlásil se nikdo… Láska k bližním obvykle končí za hranicí vlastního bytu. A tak 29.9.2010 jsme Sašu donesli k nám domů, do paneláku, do 12. patra. Naši kocouři byli hodně zvědaví a vytvořili u přenosky zvědavý zástup. Saša se nejprve bál, s Jonášem na sebe syčeli a také chlupy sem tam lítaly. Ale náš nejmladší bezďák Miki se s ním skamarádil raz dva, ten se nebojí nikoho. Nejstarší Zrzek zaujal rezervovaný přístup… Saša si zvyknul a padnul náš plán ho vrátit pod klubovnu a tudíž jsme ani v základech nemuseli vytvářet nový „brloh". Našel si neuvěřitelné oblíbené místa. Nejraději bydlel na kuchyňském dřezu, šmejdil kolem veškerého připravovaného jídla a jedl skoro všechno… samozřejmě nejraději maso či mléčné výrobky. Ale i další místa se mu líbily, hřející topení, umyvadlo či vana v koupelně, Marťasova postel, pračka… A také tekoucí voda z kohoutku, to ho fascinovalo, asi byl zvyklý na vodu z okapu u klubovny. Saša byl vzorně čistotný a docházel pravidelně na kočičí WC. Bohužel, po krásných dvou letech, v roce 2012 se v létě projevila jeho špatná funkce ledvin a začaly se mu v bříšku ukládat tekutiny a tak nám tloustnul (nikoliv z jídla). Po vyšetření nám paní doktorka sdělila, že s těmito hodnotami v krvi je zázrak, že vůbec tak dlouho žije, že to není možné. Současná medicína ale neumí pomoci, a tak jediná šance na prodloužení života byla přísná dieta s předepsaným drahým kočičím žrádlem. Díky tomu jsme Sašovi prodloužili život o několik měsíců, stále jedl, pil, mazlil se, docházel na toaletu… ale v polovině srpna se situace zhoršila a už nebyl schopen se o sebe postarat. Časté smutné mňoukání dávalo najevo, že už se hodně trápí a nejí a nepije. Nezbylo nám, než se s ním se slzami rozloučit a nechat ho u veterináře uspat. Ten nám potvrdil, že jsme udělali dobře, i když byl Saša velký bojovník a snášel svoje strasti skvěle. Teď nám doma chybí a miska osiřela… tak snad se v tom kocouřím nebi bude krásně, přejeme mu to! Pochovali jsme ho na našem zvířecím hřbitově v Proskovicích vedle Čertíčka a Aldy. Rosťa